Očistec
Dobrý den.Nedávno jsme se na přednášce o středověku probírali tématem, že víra v očistec vznikla až v 13. století (V souvislosti s knihou franc.historika Jacquese Le Goffa Zrození očistce).Co tedy učila prvotní církev? Že existuje jen nebe anebo peklo (kam jde člověk podle svých hříchů hned po smrti). Je tedy očistec jen představou lidí od cca13. století nebo má nějakou oporu v evangeliu, cirkevních otcích? Děkuji za odpověd.
Je pravda, že slovo očistec (lat. purgatorium) se používá v církvi v dnešním smyslu slova až od 11. století a učení o očistci bylo závazně formulováno poprvé na koncilu v Lyonu (r. 1274), poté ve Florencii (r. 1439) a nakonec v Tridentu (r. 1563). To ovšem neznamená, že předtím bylo neznámé – ba naopak. Dogmatické definice nikdy nespadnou zčistajasna z nebe, ale jsou vyjádřením obecné víry o daném předmětu, která do té doby nebyla problematizována. K jejich explicitnímu vyjádření (obvykle na nějakém koncilu) vede vždy až jejich zpochybnění.
A tak již po celé první tisíciletí je pro církev samozřejmostí, že ne všichni spasení mají ihned plnou účast v Božím království. Zatímco na Východě je posmrtná „očista“ pojímána, především u sv. Jana Zlatoústého (4. stol.), jako proces nutného dozrávání, u západních otců má spíše povahu odčinění časných trestů. Sv. Řehoř Veliký v 6. stol. píše: „Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je Pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12, 31). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“
Prakticky tuto víru vyjadřuje modlitba za zemřelé, která byla samozřejmou součástí křesťanského života a liturgie od samého počátku. Římský mešní kánon ze 4. stol. již obsahuje přímluvy za zemřelé. A sv. Jan Zlatoústý píše: „Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby.“ Kdyby byli zesnulí buď v nebi, nebo v pekle, modlitba za ně by neměla žádný smysl. V nebi už by ji nepotřebovali a v pekle by jim nebyla nic platná. Jen duším „na cestě“ může pomoci.
Ve Starém zákoně nacházíme oporu pro modlitbu za zemřelé v 2. knize Makabejské 12, 43-46. Juda Makabejský „dal vykonat za mrtvé smírnou oběť, aby byli zbaveni svých hříchů“. Koncil v Lyonu založil učení o očistci na dvou místech z Nového zákona: jednak na již zmíněném Mt 12, 31 a dále na 1 Kor 3, 13-15. Svatý Pavel zde říká, že dílo každého člověka bude v Den Pánova příchodu vyzkoušeno v ohni. Ten, kdo svůj život vystavěl z dříví a slámy, „sice utrpí škodu, ale sám se zachrání, ovšem tak, jako kdyby vyběhl z ohně“. Lyonský sněm toto místo interpretuje ve smyslu očistného procesu po smrti. Samozřejmě by se dalo vykládat i jinak, ale samo Písmo nás varuje, že Písmo lze číst a vykládat jen v kontextu učení církve (2 Petr 1, 20; 2 Sol 2, 15). A ta se od počátku drží v teorii i praxi jistoty, že zemřelým lze ještě po smrti pomoci, protože jsou na "místě" posmrtné očisty.
očistec